Dream Theater - The Astonishing (2016)

Dobře to dopadlo. Po nezáživném předchozím albu konečně Dream Theater vyprodukoval něco, co mě oslovuje. Pravda, opět mám výhrady ke zvuku. Je tradičně překompresovaný, ale třeba baskytara je celkem slyšet :-) Bicí znějí stejně špatně, jako na předchozích dvou albech, ale jinak je to úplně o něčem jiném. Celkově je zvuk asi nejlepší za posledních několik alb.

Album má samozřejmě jednu pro někoho zásadní slabinu - je příliš dlouhé. 2 hodiny, 10 minut je prostě moc a pozornost posluchače se těžko udrží, obzvlášť, když jde z větší části o sled pomalejších skladeb. Na albu Dream Theater ukročil od metalovějších prvků a album je hodně "vyměklé", dalo by se říct. Spousta pomalejších melodických pasáží může některé posluchače odradit. Smyčce, dechy a sbory z alba dělají ovšem něco svěžího a Dream Theater by šlo konečně po mnoha letech nazvat progresivním. Dominance klavíru vůbec není na škodu. James LaBrie podává až na místy příliš přeslazený projev velmi slušný výkon. Nejslabší je dle mě Mangini, který prostě postrádá pestrost hry Portnoye.

Hudební provázanost skladeb mohla být trochu větší. Dystopian Overture dle očekávání sjede přehlídku motivů z následujících skladeb, v některých dalších skladbách zazní pár motivů z jiných skladeb (namátkou úvod The Answer, motiv z A New Beginning nebo z Brother, Can You Hear Me?) a s každým přehráním alba posluchač objevuje další, ale jinak skladby spojuje hlavně nálada a zvuk, než hudební nápady. Rozhodně za poslech stojí úvod alba, nějakých 10 stop ze začátku. Pak se nahrávka trochu rozmělní, druhá půlka druhého CD už vyloženě nudí.

Každopádně je album potřeba poslouchat spíš jako muzikál než klasické písničkové album. Nevím, jestli je to dobrá vlastnost, ale myslím, že se mi za doprovodu tohoto alba bude dobře pracovat, protože v kuse jako kulisa funguje velmi dobře.