Výprava - Jeskyně

Romik cítil, jak jím kdosi mírně třese. Postupně se probouzel a když otevřel oči, zahlédl Zargonovu tvář. Troll ho pozdravil, což mu Romik ihned oplatil a trochu se protáhl. Ostatní ještě spali. Pohlédl do údolí. Všude byla spálená země a z tuhnoucí lávy se stále kouřilo.

"Romiku, zapomněli sme na ty varany se skřetama, viděl sem je odlítat včera z toho lesa. Před chvílí sem je viděl letět na jihu. Ale nevypadali moc jako skřeti"

Tom se probral a pohlédl na Romika: "Mám pocit, že tu někdo je."

"To bych rád věděl, kdo na..." chtěl cosi říct Romik, ale přerušil ho válečný pokřik. Sledovali, jak se na prostranství, kde přenocovali, vyřítilo asi dvacet malých tvorů, kteří vzápětí družinu obklíčili. Dosahovali průměrné výšky čtyřiceti coulů a mávali holemi. Jeden z nich postoupil vpřed a vysokým hláskem řekl:

"My jsme gantové a právě jsme vás zajali!"

"Vy jste asi velcí hrdinové..."

"To jsme!"

"... když jste si dovolili na lidi o mnoho vyšší než vy," řekla Ada, která se jejich křikem probudila.

"Gantové jsou největší válečníci v této krajině. Koukám, že jeden z vás patří do tlupy, kterou jsme nedávno napadli."

"Neodložíte zbraně? Přece se nebudeme spolu prát," usmála se Ada. Mužík na ni chvilku koukal a pak cosi křikl na své bojovníky. Ti rázem změnili své chování na velmi přátelské.

"Já jsem Leslum a toto je moje tlupa," řekl mužík a napřáhl ruku k Adě. Ada rukou opatrně potřásla a řekla: "Já jsem Ada a toto je má tlupa."

"Viděli jsme skřety. Stoupají sem a za chvíli tu budou, chtěli jsme si tu na ně počkat! Buďte naši spojenci v nastávající slavné bitvě!"

Leslum se nedočkal odpovědi, neboť, zaslechnuv rachtání skřetí zbroje z povzdálí, zmizel i se svými bojovníky ve škvírách v zemi.

"Co teď, šéfová?" zeptal se Tom.

"Připravíme se a schováme se za skály. Honem."

Velitel Shruga si poslechl hlášení svého zvěda a poté vydal rozkaz k pochodu do Údolí ohně. Postupovali po skalnaté cestě a o něco později stanuli na plošině, na jejímž protilehlém konci začínal svah do údolí. Skřeti spatřili čerstvé stopy po výbuchu sopky a na plošině byl dohasínající oheň. Někdo tu zřejmě nocoval a Shrugova tlupa se zde také utábořila.

Ozval se bojový křik a plošina byla rázem plná malých tvorů zuřivě mávajících holemi. Skřeti vyskočili a vrhli se na protivníky. Než si však uvědomili, že na straně gantů bojuje pětice dobrodruhů, byla jich polovina mrtvá. Zbylé skřety spoutali. Ada a Leslum si sedli ke Shrugovi a začali ho vyslýchat.

"Tak cos z nich dostala?" zeptal se později Tom děvčete.

"Inu, mnoho toho není, mluví zvláštním nářečím. Vím ale, že slouží nějakému mocnému muži. Říkal cosi o kamenném sídle. Ten jeho pán se jmenuje Wolsek."

"Wolsek? Hm..."

"Co s nimi?" zeptal se Romik.

"Pravda je, že takovou verbež je lepší hubit, ale nechci si připadat jako vrah," pravil Leslum. "Mohli bychom dát veliteli nůž a nechat je jejich osudu."

Jeho návrh byl odsouhlasen, takže se s nimi rozloučili podobným způsobem, jako již dříve Romikova družina s bandou Arpaka. Poté se opět vydali gantové za dalšími hrdinskými činy a Romik s přáteli vyrazil vstříc temnotě, která je čekala jen o kousek dál.

Sestupovali ze svahu směrem k prameni řeky. Blížil se večer a chtěli se utábořit. U pramene spatřili malý vchod do jeskyně. Tom navrhl průzkum.

"Dobře, tak ji s Romikem prozkoumejte, my zatím připravíme tábořiště," řekla Ada.

"Jasně, má paní," zašklebil se Tom a vyrazil s Romikem, který rozžal lucernu, do jeskyně.

Jeskyně byla hodně chladná, podlaha mokrá a kluzká. Pomalu postupovali vpřed, dávajíce pozor, aby neuklouzli. Chodba ústila do velkého sálu, kde otvorem ve stropě pronikalo trochu světla. Zaslechli křik. Poté se chodbou, kterou přišli, přihnala Ada a za ní Arpak.

"Přepadli nás obří skřeti!"

"Kde je Zargon?"

"Du, du," ozvalo se klidné zamručení. Přišel troll. Musel dávat pozor, aby se neudeřil o strop. Z trnů jeho kyje kapala krev. "Musíme pryč, ven to tudy nejde."

"Jeskyně v těchto horách obvykle druhý východ nemívají, esi se nepletu."

"No, stejně musíme, jdeme," zavelela Ada a šla příkladem. Vyrazila širokým tunelem do útrob hor. Po necelém stu kroků ovšem končil, ale na obě strany pokračovaly dvě uměle vypadající chodby. Levá byla sáh dlouhá, ale pravá snad kamsi vedla. Všimli si, že chodba tím směrem klesá.

"Třeba jsou tu tajné dveře."

"I ty optimistko, omrknu to."

Nahrnuli se do chodby, aby Tomovi pomohli prozkoumat kout. Jen co se ale Tom dotkl stěny přehrazující cestu, odsunula se. Za ní zahlédli obří válec, který se rozjel díky svahu směrem k nim. Všichni se pokusili uskočit zpět do tunelu, jen Arpak vyrazil v panice rovně ze svahu.

"Sakra! chodba tu končí!" vykřikl. Ozval se zoufalý řev a pak už slyšeli jen praskání kostí a jiné nepříjemné zvuky. Zbytek družiny stál ohromeně v chodbě.

"Musíme...," třásl se Romikovi hlas, "musíme pokračovat..."

Chodba teď po odsunutí stěny pokračovala dál vlevo. Asi půl hodiny se motali jeskyní, Ada se pokoušela jejich postup zakreslovat, ale moc se jí nedařilo. Hrůze ještě neměl být konec. Stanuli v kruhové místnosti tvaru kupole. V jejím středu stála velká černá rakev a o protější stěnu byly vedle dalšího vchodu opřeny další dvě.

"Kluci, mě se to tu nelíbí."

Jako v odpověď se za nimi s rachotem vchod uzavřel mříží. Stejně tak i protější vchod. Současně se začalo odsouvat víko černé rakve.

"Bohové! Jsme v sídle upíra!" vyjekl Tom. Romik okamžitě položil svůj vak na zem a zalovil v něm. Vytáhl svitek. Zlomil pečeť, svitek rozbalil a dal se do čtení. Pak napřáhl ruku řekl:

"Churšeláh!"

Z jeho dlaně směrem k rakvi vyletělo několik střel podobajících se kulovému blesku. Udeřily do rakve a vybuchly v oslepujícím gejzíru bílého světla. Z rakve se ozval řev. Vylezl z ní vysoký muž, oděný ve tmavých šatech. Jeho hlavu pokrývaly husté černé vlasy, které ostře kontrastovaly s bledou tváří. Usmál se svými tenkými krvavě rudými rty. Družina spatřila jeho ostré špičáky.

Romik zalovil v kapsách kalhot a vytáhl několik stroužků česneku. Každému dal po jednom a pokynul jim, aby ho rozžvýkali.

"Co to děláš, člověče!"

"Co by," mumlal Romik zuřivě žvýkaje, "mě snadno nedostaneš!"

"Ó, já bych vám nic neudělal!"

"Nelži!"

"Nelžu!" vykřikl muž a z úst si vyndal zubní protézu. "Tohle je mi totiž na dvě věci...," zašišlal. Družina němě zírala. Pak se rozesmáli, ale opět utichli, když se muž začal měnit. Po skončení přeměny před nimi stál malý vyhublý gnóm. Byl starý, dlouhé šedé vousy mu sahaly k pasu jak nějakému trpaslíkovi, ve vrásčité tváři se cukal šibalský úsměv.

"Hihi, ta metamorfóza nikdy nevydrží dost dlouho. Ale báli jste se, co?"

"No, já teda nevim, jo, ale metamorfóza snad na přeměnu v nemrtvého nefunguje, esi se nepletu."

"Jistě, tohle byla moje verze, kterou jsem před měsícem vymyslel. Potřebuje trochu doladit, zuby mi stále nejdou. Co tu vlastně děláte?"

"Utíkáme před orky. Přepadli nás u vstupu."

"Aha, tak cesta ven vede tamtou chodbou. A dejte si venku pozor, ten přepad orky je podivný. Obvykle se tu nevyskytují"

Když se rozloučili, vyrazili cestou, kterou jim řekl. Dostali se k východu a opustili jeskyni. Bylo jich opět o jednoho méně, ale jejich náladu zlepšil pohled do dáli. Spatřili siluetu hradu, nasvícenou zapadajícím sluncem.

"To je on, tam cestujeme," řekl Romik.

Stmívalo se a všichni až na trolla, který hlídal, se uložili k spánku.