Marillion - Misplaced Childhood (1985)
K objevení alba jsem potřeboval Dream Theater. Na videu 5 Years in a Livetime se jako hosté objevují Steve Hogarth and Steve Rothery. Jejich výkon mě zaujal a fakt, že má Mike Portnoy album Misplaced Childhood ve svém top 20, vzhledem k průniku našeho vkusu znamenal, že jsem vyrazil do kšeftu s CD a zakoupil.
Marillion? Co o kapele vím? Původní název Silmarillion zkrátili, aby se vyhnuli případné žalobě z Tolkienova okolí. Prý je to jedna z prvních kapel, která objevila potenciál Internetu (tvrdí http://en.wikipedia.org/wiki/Marillion). Prý jedno album (Anoraknophobia, tamtéž) vydali tak, že vyzvali fanoušky, ať si album koupí v předprodeji, a za takto získané peníze album natočili. Jejich hudební styl? Například první album mi přijde, že je snad ještě hutnější, než počiny art rockových kapel ze sedmdesátých let. Zpěvák Fish zní trochu jak Peter Gabriel. S postupem času prý údajně art rockovosti ubývalo, ale to zatím nemohu potvrdit.
Misplaced Childhood? Pecka. Dvě strany alba, na nichž jednotlivé skladby plynule navazují. Na texty moc nejsem, ale zdejší mi přijdou, že se točí kolem ztraceného dětství, které ale vlastně není ztraceno, protože to takzvané "dítě v nás" tam stále je, akorát jsme ho někde zakopali a sešli jsme z cesty. A optimismus, který srší z konce alba, je prostě nabíjející, či jak bych to řekl. A myslím, že ztracené dětství není jediné, co se v textech skrývá.
Pro mě je, jako ostatně vždy, důležitější hudební stránka. Není tak extrémně ulítlá jak umí progresivní rock být, skladby jsou velmi poslouchatelné a plné atmosféry a nádherných melodií a rozhodně nesklouzávají k tuctovému rocku či popu. Pravda, chvíli jsem váhal u skladby Kayleigh, ale celek nakonec působí dokonale a zanechává silný dojem. Pánové ze svých nástrojů umí loudit velice krásné zvuky, nechápu, že mi trvalo objevení tohoto alba tak dlouho.
Nemá cenu vybírat lepší a horší kusy, tohle je album, které se poslouchá celé, nejlépe v klidu a potmě, jen posluchač a zvuk, který hladí a laská uši svou nádherou. Každý kousek na album patří. Pravda, možná mi jako trochu lepší vychází druhá půlka, protože je tak dobře postavená, ať již jde o smutnou Blind Curve nebo optimistickou skladbu Childhoods End? a takřka hymnickou poslední skladbu. Myslím, že největší silou alba jsou právě klidnější, ba až nostalgické a melancholické, ale vlastně nikoliv depresivní, pasáže a již zmíněný závěr.
Tak, a teď se jdu se zavřenýma očima unášet na vlnách Blind Curve, děkuji Vám, pánové z Marillionu.