Iron Maiden - The Final Frontier (2010)

Tak jsme se po čtyřech letech dočkali. Nový materiál od Iron Maiden, netřeba představovat, že? Hned Satellite 15 je jiná, až nemaidenovská, ale přesto zajímavá. Nevím, co tím sledovali, ale je uchvacující se skvělou skoro hororovou atmosférou. Využívá naprogramované bicí nástroje - přijde mi, že občas škobrtnou. Prý to takhle donesl Adrian a Stevovi se to tak líbilo, že to skončilo na albu. Kousek je v jedné stopě s The Final Frontier, kterou už bylo možné slyšet dříve jako podkres videa a později hry. Docela to spolu v jednom celku sedí, byť je The Final Frontier trošku jednodušší či přímočařejší. El Dorado známé již z dřívějška je docela dobré, zejména moje hodnocení stouplo po shlédnutí záznamu z koncertu na youtube.

Následuje Mother of Mercy - na začátku je variace na melodii z No More Lies či odkud - jedna z mnoha citací na albu. Ke konci je refrén tak nahňácaný, že lepení různých vzorků příliš vyniká, celkově skladba nijak moc zajímavá, možná časem, potřebuje pořádný poslech, ostatně jako celé album. Coming Home opět nic moc. Až skladba The Alchemist - sice cituje jak vzteklá (Mercenary, Aces High), ale po předchozí nudě osvěžující.

Konečně začínají zajímavé věci. Skladba Isle of Avalon již klasicky některé osoby naprdla pomalým úvodem, ale mně se úvod líbí stejně jako celá skladba. Citace Paschendale v jednom místě, úvod vlastně zní jak mezihra ze Seventh Son of the Seventh Son :-) Ke konci pak No More Lies. Každopádně je to jedna ze skladeb, které si asi opravdu zaslouží nálepku proggy, kterou se v poslední době tak ohánějí mistři z Iron Maiden, a to včetně místy příliš protažených motivů. Starblind začíná fajnově, atmosféra ukapává (to vlastně celou skladbu), opět proggy, ostatně mám pocit, že jsem někde četl v nějakém rozhovoru, že druhá půlka je proggy, tak nekecali.

The Talisman je The Legacy Mark II zejména včetně rozvleklého úvodu a rozhodně patří mezi lepší věci na albu. Citační a proggy série pokračuje i v následující The Man Who Would Be King a je zakončena skladbou When the Wild Wind Blows, která sice díky své jedenáctiminutové stopáži vyvolávala dojem, že to bude další nezapomenutelná skladba, ale nový Sign of the Cross se nekoná, a ani ji nelze zařadit mezi nejlepší na albu.

Album jako takové obsahuje až moc příliš okatých citací předchozích alb (melodie, harmonie, bicí), dokonce se neubránili citacím v rámci alba - melodie refrénu Mother of Mercy zazní v Talismanu, střed Isle of Avalon má nápadnou shodu s následující Starblind. Často jsou ve skladbách motivy opakovány o zlomek déle, než by bylo vhodné, což docela vede k nudě. Při poslechu alba v pozici kulisy by to až tak nevadilo, ale při cíleném poslechu (tj. ležím v posteli se zavřenýma očima a jen poslouchám) to nudí. Po opakovaném poslechu přestávají být citace tolik výrazné, neboť se začínají zažírat nové věci. Pak teprve začne mít posluchač pocit, že to za ty peníze stálo. Akorát je potřeba přetrpět či přeskočit Mother of Mercy a Coming Home.