Dream Theater - Train of Thought (2003)
Přímočařejší méně art rockem postižený metal, vlastně v jistém smyslu progrese.
Notice: Use of undefined constant MSGPARSER_TAG_H - assumed 'MSGPARSER_TAG_H' in /DISK2/WWW/majerco.net/belenor/jadro/mdl/msgparser/lib/tags.php on line 509
Notice: Use of undefined constant MSGPARSER_TAG_H - assumed 'MSGPARSER_TAG_H' in /DISK2/WWW/majerco.net/belenor/jadro/mdl/msgparser/lib/tags.php on line 509
Vždycky mi Dream Theater přišel spíš jako art rock s trochu tvrdšími pasážemi, ale Train of Thought tento můj dojem narušuje, zatím je to nejdrsnější album, co jsem od nich slyšel. První skladba začíná tak, jak končí předchozí album Six Degrees of Inner Turbulence a pak poměrně hrubě přehází v nářez, který vlastně nepřestane až do páté skladby Vacant. Začátek As I Am je tak nějak úžasný, ale v druhé půlce skladba začne být trochu nevyrovnaná, zejména když Petrucci nahání co nejrychleji na kytaře noty. Rozhodně by asi bylo lepší navázat na akord z Grand Finale nějak citlivěji, ale to neznamená, že je As I Am špatná věc. Ze skladby je cítit poměrně velká inspirace Metallikou, dokonce místy LaBrie zní jak Hetfield, asi ne náhoda, neboť v tomtéž roce vydali cover celého alba Master of Puppets (pokud se nepletu, tak hráli v té době i celé album Number of the Beast).
Druhá skladba This Dying Soul poměrně zdařile posunuje dál alkoholickou svitu, načatou The Glass Prison, potěší opakující se motivy a i kusy textu, nicméně to "zdařile" zde zejména znamená, že trpí podobnou mírou neposlouchatelnosti jako The Glass Prison, a to včetně nu-metalových elementů, takže člověk musí být trochu hudební masochista, aby skladbu docenil (asi můj případ, mně se This Dying Soul líbí). Následuje skladba Endless Sacrifice, která měla dle mě být první a navazovat na Grand Finale, má totiž daleko jemnější úvod, vlastně zní skoro jako One od Metalliky. Jinak je to opět chaotický nářez, je znát, že se Dream Theater pokusili na albu oproti předchozím přitvrdit a přitom zachovat úchylnost jejich kompozic. Vlastně tato skladba dá tak na tři čtyři minutky oddechnout a pak zase přejde v hluk, který pokračuje až přes Honour Thy Father - hate song o Portnoyově otčímovi. Honour Thy Father zní dobře a začíná brutálně krásně (to je divná kombinace slov). Údajně jedna ze pouhých dvou skladeb, kde DT použili slovo "fuck", druhá je As I Am :-)
Vacant je oddechová - jen klávesy, violoncello (hraje Eugene Friesen) a zpěv, není špatná, ale Waiting for Sleep je lepší. Vacant působí jako intro do Stream of Consciousness, kterážto instrumentálka naprosto úžasně buduje ze začátku atmosféru, kterou v prostřed ztrácí a na konci se k ní vrací. Petrucciho sóla tradičně únavná, ale dá se, obzvlášt když celek pracuje relativně dobře. Možná by to chtělo více změn a vynechat falešně znějící hru, každopádně pokud se vám líbí Liquid Tension Experiment, tak se vám asi bude líbit i tato instrumentálka. Album uzavírá In the Name of God, nejdelší skladba na albu, ponurá obžaloba náboženských válek - po náročných předchozích skladách už tady může posluchači dojít síla, ale vlastně jsme se asi dostali k vrcholu alba. Zběsilé tempo předchozích skladeb je zde vystřídáno v úvodu temným zvukem plným atmosféry, který pak pokračuje v kompozici dávající vzpomenout na perly ze Scenes from a Memory.
Celkově náročné na poslech - něco jako Master of Puppets - jednotlivé kusy docela dobré, ale v jednom tahu z toho jde hlava kolem. Album obsahuje typické přívaly not tvořících pěkné melodické linky a úchylné rytmické změny se taky najdou. Možná se někdy riffů drží příliš dlouho beze změny. Ve dvou skladbách (Endless Sacrifice a Stream of Consciousnes) se Petruccimu podařilo vyrobit zvuky (přehnaný flažolet nebo až do falše hraná melodie), které až znepříjemnují poslech těchto skladeb, takže na mém mixu do auta asi neskončí. Sóla jsou spíše vyčerpávající a někdy pěst na oko, ale to vlastně k Dream Theateru asi i patří. LaBrie typicky neumí znít moc drsně, ale na tomto albu po tréninku z Master of Puppets a Number of the Beast se mu to docela daří. Album obsahuje spoustu zajímavých nápadů a po opakovaném poslechu přicházím stále na nové věci a pomalu si zvykám na hutný zvuk, takže celkově lze prohlásit album za úspěch. Možná to může být až skoro kacířské, ale třeba album Images and Words mi přijde méně vyvážené a hlavně hůře zmixované. Jaj, že by Train of Thought mixoval Kevin? :-)
Skladby
1. As I Am
2. This Dying Soul
"IV. Reflections of Reality (Revisited)"
"V. Release"
3. Endless Sacrifice
4. Honour thy Father
5. Vacant
6. Stream of Consciousness
7. In the Name of God
Literatura
Train of Thought (Dream Theater album) - Wikipedia, the free encyclopedia. [online]. [cit. 18. 12. 2009].
Druhá skladba This Dying Soul poměrně zdařile posunuje dál alkoholickou svitu, načatou The Glass Prison, potěší opakující se motivy a i kusy textu, nicméně to "zdařile" zde zejména znamená, že trpí podobnou mírou neposlouchatelnosti jako The Glass Prison, a to včetně nu-metalových elementů, takže člověk musí být trochu hudební masochista, aby skladbu docenil (asi můj případ, mně se This Dying Soul líbí). Následuje skladba Endless Sacrifice, která měla dle mě být první a navazovat na Grand Finale, má totiž daleko jemnější úvod, vlastně zní skoro jako One od Metalliky. Jinak je to opět chaotický nářez, je znát, že se Dream Theater pokusili na albu oproti předchozím přitvrdit a přitom zachovat úchylnost jejich kompozic. Vlastně tato skladba dá tak na tři čtyři minutky oddechnout a pak zase přejde v hluk, který pokračuje až přes Honour Thy Father - hate song o Portnoyově otčímovi. Honour Thy Father zní dobře a začíná brutálně krásně (to je divná kombinace slov). Údajně jedna ze pouhých dvou skladeb, kde DT použili slovo "fuck", druhá je As I Am :-)
Vacant je oddechová - jen klávesy, violoncello (hraje Eugene Friesen) a zpěv, není špatná, ale Waiting for Sleep je lepší. Vacant působí jako intro do Stream of Consciousness, kterážto instrumentálka naprosto úžasně buduje ze začátku atmosféru, kterou v prostřed ztrácí a na konci se k ní vrací. Petrucciho sóla tradičně únavná, ale dá se, obzvlášt když celek pracuje relativně dobře. Možná by to chtělo více změn a vynechat falešně znějící hru, každopádně pokud se vám líbí Liquid Tension Experiment, tak se vám asi bude líbit i tato instrumentálka. Album uzavírá In the Name of God, nejdelší skladba na albu, ponurá obžaloba náboženských válek - po náročných předchozích skladách už tady může posluchači dojít síla, ale vlastně jsme se asi dostali k vrcholu alba. Zběsilé tempo předchozích skladeb je zde vystřídáno v úvodu temným zvukem plným atmosféry, který pak pokračuje v kompozici dávající vzpomenout na perly ze Scenes from a Memory.
Celkově náročné na poslech - něco jako Master of Puppets - jednotlivé kusy docela dobré, ale v jednom tahu z toho jde hlava kolem. Album obsahuje typické přívaly not tvořících pěkné melodické linky a úchylné rytmické změny se taky najdou. Možná se někdy riffů drží příliš dlouho beze změny. Ve dvou skladbách (Endless Sacrifice a Stream of Consciousnes) se Petruccimu podařilo vyrobit zvuky (přehnaný flažolet nebo až do falše hraná melodie), které až znepříjemnují poslech těchto skladeb, takže na mém mixu do auta asi neskončí. Sóla jsou spíše vyčerpávající a někdy pěst na oko, ale to vlastně k Dream Theateru asi i patří. LaBrie typicky neumí znít moc drsně, ale na tomto albu po tréninku z Master of Puppets a Number of the Beast se mu to docela daří. Album obsahuje spoustu zajímavých nápadů a po opakovaném poslechu přicházím stále na nové věci a pomalu si zvykám na hutný zvuk, takže celkově lze prohlásit album za úspěch. Možná to může být až skoro kacířské, ale třeba album Images and Words mi přijde méně vyvážené a hlavně hůře zmixované. Jaj, že by Train of Thought mixoval Kevin? :-)
2. This Dying Soul
"IV. Reflections of Reality (Revisited)"
"V. Release"
3. Endless Sacrifice
4. Honour thy Father
5. Vacant
6. Stream of Consciousness
7. In the Name of God
Kategorie: Hudba.