Dream Theater - Six Degrees of Inner Turbulence (2002)
Pokus o navázání na kvalitu Scenes from a Memory.
Toto album, vydané na dvou CD, mi zprvu dalo dosti práce. Koupil jsem jej současně s A Change of Seasons, takže jsem najednou měl tolik DT materiálu, že jsem byl přehlcen a vlastně mě moc nechytlo. Až opakovaný poslech ukázal, že je to vlastně docela dost dobré.
První skladba, The Glass Prison, první část alkoholické svity o dvanácti částech rozložených přes pět alb. Začíná praskáním koncové stopy vinylové desky, tj. tak, jak končí Scenes from a Memory (SFAM), a pokračuje úžasným úvodem, ale pak se skladba změní v Metallikou inspirovaný hluk. Pánové si hrají na tvrďáky a trochu drsnost přehánějí dávajíce tak skladbě místy neposlouchatelný nádech. Výživný je např. nu-metalový scratching či co to je, naštěstí jen kratičký. Nesnadné říct, zda je skladba dobrá nebo špatná, každopádně je těžká na poslech. Po mdlé Blind Faith následuje velmi dobrá Misunderstood. Atmosférou se blíží například skladbě Space-Dye Vest z Awake. Z jemného úvodu postupně graduje v silný střed a poněkud zvláštní konec připomínající Winter Suite od Judas Priest. Další skladba, politicky laděná The Great Debate údajně o výzkumu kmenových buněk, je opět výborná gradující věc. Na někoho může působit rozvlekle a nudně, ale obecně se mi líbí, rozhodně více než až příliš zběsilá první skladba. Závěr prvního disku patří skladbě Disappear, která spolu s Blind Faith působí jako výplň a opět jako pokus o napodobení Space-Dye Vest. Je to srandovní. Ve FAQ na www.mikeportnoy.com dokonce stojí, že uvažovali o vyhození právě těchto dvou skladeb, pokud by byli donuceni vydat jen jedno CD. Tedy pro upřesnění, tyto dvě skladby nejsou úplně špatné, ale album by se bez nich dobře obešlo.
Druhý disk je pak obsazen jednou skladbou pro pohodlí posluchače rozdělenou na CD na osm indexů. Overture je pompézní orchestrální úvod do skladby. Údajně se zde vyřádil klávesák. Rozhodně ne tak dobrý kus jako např. Overture 1928 ze SFAM, ale jistou naději na kvalitní zážitek poskytuje. Následující About to Crash je lepší a zajímavější a vyvolává příjemné vzpomínky na SFAM. Pak je dvojice tvrdších částí, balada Goodnight Kiss a krásná část Solitary Shell. Závěr patří pak variaci na About to Crash, Losing Time a velkému finále v podobě necelé dvě minuty znějícímu a postupně utichajícímu akordu. Dvě svižnější části v první půlce skladby jsou dobré, ale celkově ve skladbě dominují právě měkčí sekce a od Goodnight Kiss až do konce je skladba výtečná na poslech. Celá skladba se točí kolem šesti různých duševních chorob (maniodepresivita, postraumatická porucha, schizofrenie, autismus a další dvě, které nevím, jak se přeloží do češtiny :-) - Dissociation a Postnatal Depression) a v podstatě vyznívá tak, abychom takto nemocným pomáhali a nebáli/neštítili se jich.
Mixoval Kevin Shirley, který pro mě začíná být v posledních letech zárukou kvality :-)
První skladba, The Glass Prison, první část alkoholické svity o dvanácti částech rozložených přes pět alb. Začíná praskáním koncové stopy vinylové desky, tj. tak, jak končí Scenes from a Memory (SFAM), a pokračuje úžasným úvodem, ale pak se skladba změní v Metallikou inspirovaný hluk. Pánové si hrají na tvrďáky a trochu drsnost přehánějí dávajíce tak skladbě místy neposlouchatelný nádech. Výživný je např. nu-metalový scratching či co to je, naštěstí jen kratičký. Nesnadné říct, zda je skladba dobrá nebo špatná, každopádně je těžká na poslech. Po mdlé Blind Faith následuje velmi dobrá Misunderstood. Atmosférou se blíží například skladbě Space-Dye Vest z Awake. Z jemného úvodu postupně graduje v silný střed a poněkud zvláštní konec připomínající Winter Suite od Judas Priest. Další skladba, politicky laděná The Great Debate údajně o výzkumu kmenových buněk, je opět výborná gradující věc. Na někoho může působit rozvlekle a nudně, ale obecně se mi líbí, rozhodně více než až příliš zběsilá první skladba. Závěr prvního disku patří skladbě Disappear, která spolu s Blind Faith působí jako výplň a opět jako pokus o napodobení Space-Dye Vest. Je to srandovní. Ve FAQ na www.mikeportnoy.com dokonce stojí, že uvažovali o vyhození právě těchto dvou skladeb, pokud by byli donuceni vydat jen jedno CD. Tedy pro upřesnění, tyto dvě skladby nejsou úplně špatné, ale album by se bez nich dobře obešlo.
Druhý disk je pak obsazen jednou skladbou pro pohodlí posluchače rozdělenou na CD na osm indexů. Overture je pompézní orchestrální úvod do skladby. Údajně se zde vyřádil klávesák. Rozhodně ne tak dobrý kus jako např. Overture 1928 ze SFAM, ale jistou naději na kvalitní zážitek poskytuje. Následující About to Crash je lepší a zajímavější a vyvolává příjemné vzpomínky na SFAM. Pak je dvojice tvrdších částí, balada Goodnight Kiss a krásná část Solitary Shell. Závěr patří pak variaci na About to Crash, Losing Time a velkému finále v podobě necelé dvě minuty znějícímu a postupně utichajícímu akordu. Dvě svižnější části v první půlce skladby jsou dobré, ale celkově ve skladbě dominují právě měkčí sekce a od Goodnight Kiss až do konce je skladba výtečná na poslech. Celá skladba se točí kolem šesti různých duševních chorob (maniodepresivita, postraumatická porucha, schizofrenie, autismus a další dvě, které nevím, jak se přeloží do češtiny :-) - Dissociation a Postnatal Depression) a v podstatě vyznívá tak, abychom takto nemocným pomáhali a nebáli/neštítili se jich.
Mixoval Kevin Shirley, který pro mě začíná být v posledních letech zárukou kvality :-)
Kategorie: Hudba.