Dream Theater - Scenes from a Memory (1999)
Pokud máte rádi koncepční alba (The Wall, Operation:mindcrime nebo snad Prázdniny na Zemi), tak toto album od Dream Theater je přesně pro vás.
Dle názorů mnohých nejlepší album skupiny - Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory - je skutečně skvost. Slabinou je snad jen zpěvákův hlas, který ne každému sedí. Koncepční album navazuje hudebně a částečně i obsahově na Metropolis Pt. 1 z alba Images and Words. Hlavní hrdina Nicholas ve dvou aktech v hypnóze objevuje svůj minulý život, týkající se vraždy jisté Victorie. Na texty moc nejsem, takže můžu akorát říct, že mě textový obsah nijak nekazí zážitek z tohoto alba.
První akt Nicholase uvede do hypnózy a do promakané instrumentálky Overture 1928, která plynule přechází ve stejně dokonalou skladbu Strange Déjà Vu. Předehra je velmi melodická a zní majestátně, skupina zde nikde neujíždí do šíleností pro ni tak typických. Po klidnější Through My Words následuje Fatal Tragedy, která postupně graduje až do klasických dreamtheaterovských orgií, pokračujících i v následující Beyond This Life, která mi přijde nejhůře poslouchatelnou a někde kolem osmé minuty je vyloženě přehnaná, řekl bych. První část je uzavřena baladou Through Her Eyes, která dává posluchači odpočinout před dalším nášupem.
Druhý akt zahajuje Home, naprosto úžasná věc promakaná do poslední noty a jedna z nejlepších skladeb, co jsem zatím od Dream Theater slyšel. Po ní následuje brutální onanie v podobě instrumentální The Dance of Eternity, která má asi nejblíže k Metropolis Pt. 1. Začíná obdobně jako Overture 1928 a pak pokračuje změtí not z Petrucciho nástroje a šílenými rytmy Portnoye, při každém poslechu jen nadšeně vnímám valící se noty, toto je Dream Theater! Další dvě skladby nechávají posluchače vydechnout, a to zejména krásná balada The Spirit Carries On stylem připomínající Pink Floyd. Petrucci se projednou nenechá unést a sólo zde zní skutečně libově. Závěr alba náleží Finally Free, která je vyvrcholením příběhu a opakuje některé hudební motivy. Končí praskotem koncové stopy vinylové desky, kterým pak začíná následující album - Six Degrees of Inner Turbulence.
Krátce: Sedmdesát sedm minut úžasné hudby.
První akt Nicholase uvede do hypnózy a do promakané instrumentálky Overture 1928, která plynule přechází ve stejně dokonalou skladbu Strange Déjà Vu. Předehra je velmi melodická a zní majestátně, skupina zde nikde neujíždí do šíleností pro ni tak typických. Po klidnější Through My Words následuje Fatal Tragedy, která postupně graduje až do klasických dreamtheaterovských orgií, pokračujících i v následující Beyond This Life, která mi přijde nejhůře poslouchatelnou a někde kolem osmé minuty je vyloženě přehnaná, řekl bych. První část je uzavřena baladou Through Her Eyes, která dává posluchači odpočinout před dalším nášupem.
Druhý akt zahajuje Home, naprosto úžasná věc promakaná do poslední noty a jedna z nejlepších skladeb, co jsem zatím od Dream Theater slyšel. Po ní následuje brutální onanie v podobě instrumentální The Dance of Eternity, která má asi nejblíže k Metropolis Pt. 1. Začíná obdobně jako Overture 1928 a pak pokračuje změtí not z Petrucciho nástroje a šílenými rytmy Portnoye, při každém poslechu jen nadšeně vnímám valící se noty, toto je Dream Theater! Další dvě skladby nechávají posluchače vydechnout, a to zejména krásná balada The Spirit Carries On stylem připomínající Pink Floyd. Petrucci se projednou nenechá unést a sólo zde zní skutečně libově. Závěr alba náleží Finally Free, která je vyvrcholením příběhu a opakuje některé hudební motivy. Končí praskotem koncové stopy vinylové desky, kterým pak začíná následující album - Six Degrees of Inner Turbulence.
Krátce: Sedmdesát sedm minut úžasné hudby.
Kategorie: Hudba.