Dream Theater - A Dramatic Turn of Events (2011)

Tak to se mýlíte. Někomu může připadat, že Mike Portnoy byl pro Dream Theater životně důležitý, ale ukazuje se, že zbývající členové dokáží stvořit výbornou desku i bez něj.

Už ochutnávka v podobě On the Backs of Angels, která se objevila na YouTube, působila velmi nadějně - tedy, po několika posleších, musel jsem ji chvíli trávit. Na albu se však vyskytují i lepší kusy, a to zejména Bridges in the Sky. Tato skladba překvapí intrem - indiánský šaman, následovaný andělským "Agnus Dei" můžou někoho i odradit, ale myslím, že tato skladba je vrcholem alba, a to zejména kvůli tomu, že nejlépe ze všech plyne vpřed. To je problém "nebaladických" skladeb na albu - instrumentální pasáže místy působí jako nesedící slepence motivů. Po opakovaných posleších si člověk zvykne, ale přecijen má stále tato skladba navrch. Místy v ní slyším záblesky The Root of All Evil, možná i In the Name of God.

Z dalších skladeb bych, nejsa vlastně pravý metalista, vyzdvihl dvě balady, a to This is the Life, bezvadná nálada, monumentální vygradování, LaBrieho hlas tak, jak ho mám rád. Pak se mi až na jeden drobný detail líbí i poslední skladba Beneath the Surface. Je velmi příjemná na poslech, taková uklidňující s mírně optimistickým nádechem, který možná ne zcela odpovídá textu. Ten detail je LaBrieho místy přeslazený hlas, ale dá se překousnout.

Ovšem problémem tohoto alba je, že vlastně i ostatní skladby jsou dobré, snad jen s výjimkou poslední balady Far from Heaven, která je snad až moc obecná, nic speciálního. Sice se dobře poslouchá, ale trvalejší dojem nezanechá. Ostatní skladby se drží kombinování mírnějších pasáží a tvrdších, takové standardní dreamtheaterovské kompozice, ovšem plné výborných melodických nápadů. Ostatně, jak si posluchači všimli, řada skladeb má podobnou strukturu, jako skladby na albu Images and Words. Někdo to může považovat za vykrádání sebe sama, ale myslím, že skladby zní natolik svěže a nově, že je jedno, zda je podoba úmyslná či ne. Opakované poslechy mě utvrzují v tom, že je album velmi dobré a poslouchatelné - slyšel jsem ho nejméně třicetkrát a baví stále více.

Nejvíce asi fanoušky zajímalo, jak se chytne Mike Mangini. Startovní nevýhodou nového Mika je to, že přišel k hotovému, jen odehrál své party a tím to haslo. To má zřejmě za následek, že jeho hra nepůsobí tak pestře, jako Portnoyova, ale věřím, že na dalším albu, bude-li v této sestavě nějaké, se projeví více a album bude ještě lepší, než A Dramatic Turn of Events.